Když před rokem vyšla Altschulova metoda Chaima Cigana, soustředil se mediální zájem hlavně na odhalení reálného autora, jímž se ukázal být Karol Sidon. Poněkud stranou zůstal fakt, že takřka pětisetstránkový román je pouze první čtvrtinou ohlášené tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc. Jeho čtivost a obdivuhodné balancování mezi popkulturní hravostí a vážnými tématy vzbuzovaly otázku, zda může v dalších dílech vystačit s dechem. Druhý díl tetralogie s názvem Piano Live dokazuje, že ve stáří mizí rychlost, ale vytrvalost nikoli.

Po vzoru rozšiřovaného vesmíru Hvězdných válek zde opouštíme prostor střední Evropy a pohybujeme se od Orientu po USA. Hlavně ale nabobtnala časová osa: zatímco v prvním díle se postavy s pomocí hypnózy dokázaly těžce pohybovat mezi současností a 17. stoletím, v díle druhém už ovládnutí hyperprostoru umožňuje časový rozptyl od éry prvních egyptských pyramid až po 25. století. Vyjasňuje se i zlomový rok 1989: slovenský nacionalista doktor Husák v něm rozbil vyhlášením Slovenského štátu monarchii rakousko-uherskou, na což Češi zareagovali obnovením království a korunováním Muammara Kaddáfího na Karlštejně. Ten po dědečkovi zdědil vesmírný koráb ufonského typu, s nímž může zvrátit tok dějin. Ve světě, kde leckdo vlivný je ve skutečnosti agentem z budoucnosti, byť obvykle vysazeným v jiném čase, než do kterého byl poslán, to ale nemá lehké a ukazuje se, že Češi nevolili nejlépe…

Sidonova fantazijní hravost přitom není ani ve druhém dílu samoúčelná. Alternativní svět, který stvořil a s péčí hospodáře, dál rozšiřuje, klade zásadní otázky ohledně zodpovědnosti – nejen za to, jakým způsobem vykládáme historii, ale i za činy, jimiž by bylo možné lecčemus zabránit, i když jsme zatím cestování v čase neovládli. Vypravěčské obžerství tu neztrácí na naléhavosti i schopnosti vtáhnout – chuť na třetí díl přichází ihned po dočtení.


Zdroj: Respekt
http://respekt.ihned.cz/c1-63952500-zatim-vic-nez-dobry

Za rozlet české beletrie! Tak zní slogan Cen České Knihy.


Cena Česká Kniha: literární cena každoročně udělovaná jedné české beletristické novince vydané v průběhu předchozího roku. Status "Světových pozorovatelů" ceny, jejž získávají zahraniční nakladatelé se zájmem o současnou českou literaturu, umožňuje prosazovat překladová vydání porotou vybraných děl.
Cena čtenářů České knihy: ze čtrnácti děl širšího výběru poroty vybírají laureáta sami čtenáři prostřednictvím formulářů na webových stránkách České knihy a mediálních partnerů.

Čtrnáct adeptů České knihy:
Pavel Brycz: Muž bez ženy není člověk
Radka Denemarková: Příspěvek k dějinám radosti
Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Emil Hakl: Hovězí kostky
Matěj Hořava: Pálenka - Prózy z Banátu
Hana Lundiaková: Imago. Ty trubko!
Igor Malijevský: Měsíc nad řekou Tejo
Jiří Padevět: Poznámky k dějinám
Martin Reiner: Básník (román o Ivanu Blatném)
Sylvie Richterová: Každá věc ať dospěje na své místo
Karol Sidon: Altschulova metoda
Milena Slavická: Hagibor
Marek Šindelka: Mapa Anny
David Vaughan: Slyšte můj hlas

Hlasovat pro svého adepta můžete zde:
http://ceskakniha.com/CZ/CK2015_CZ.php?lang=CZ

12.12.2014. 
Knihu roku v anketě Lidových Novin vyhrál Martin Reiner s románem Básník. Na devátém místě je románová prvotina Altschulova metoda, kterou pod pseudonymem Chaim Cigan napsal Karol Sidon.

Zdroj: lidovky.cz
http://www.lidovky.cz/knihu-roku-v-ankete-ln-vyhral-martin-reiner-bodoval-romanem-o-ivanu-blatnem-163-/kultura.aspx?c=A141212_163721_ln_kultura_hm

Českými hosty Moskevského mezinárodního veletrhu intelektuální literatury Non/Fiction byli letos spisovatelé Sylvie Richterová a Karol Sidon.


Program:
Beseda se spisovatelem a českým zemským rabínem Karolem Sidonem, 25. 11, 19:00, Centr tolerantnosti – Jevrejskij muzej, Moskva, ul. Obrazcova, 11, str. 1a

Literární večer Co uzrálo v české próze, 26. 11, 19:00, Kafe Mart (ul. Petrovka 25/1)
V klubu Kafe MART proběhne literární večer, na němž spisovatelé Sylvie Richterová a Karol Sidon přečtou ukázky ze svých posledních knih v ruském překladu. Během večera také vystoupí hudební skupina Klezmasters společně s básníkem Lvem Rubinštejnem. Večer moderují Sergej Skorwid a Jan Machonin.

Veletrh Non/Fiction, Zona seminarov č. 1 (2. patro CDCH, sál č. 8), Krymskij val, 
 
Volně převzato, zdroj: moscow.czechcentres.cz:
http://moscow.czechcentres.cz/cs/program/detail-akce/ucast-na-veletrhu-nonfiction/

Když rabi cigánil. 
Autor: Vladimír Stanzel. 
4.11.2014


I poté, co byla poměrně záhy odhalena pravá identita Chaima Cigana, jímž se ukázal být literární matador Karol Sidon, stále platí, že Altschulova metoda jako první díl zamýšlené tetralogie představuje v české poválečné „židovské“ literatuře určité svěží novum — nevévodí jí traktování nezměrného utrpení, které Židům přinesl nacismus a šoa, ačkoli i ono dostává v knize prostor, ale židovství samotné — zachycené na přelomu osmé a deváté dekády dvacátého století —, samozřejmě s nutnými historickými exkurzy. Sidon hlavně máločím omezuje svou fabulaci, která inspirací v pokleslých žánrech, znalostí psychologie a filozofie jako by navazovala na to nejlepší z tvorby Vladimíra Neffa. 

Jádrem vypravování je příběh Theodora Blumendorfa (Mošeho), který se na sklonku osmdesátých let minulého století rozhodne emigrovat ze socialistického Československa do západního Německa. Zde se během čekání na azyl v utečeneckém táboře seznámí s psychiatrem s českými kořeny Rubenem Altschulem. Náhodou mu pomůže obejít uměle vytvořený psychický blok jednoho pacienta, který se po čtyřiceti letech začne rozpomínat na svůj válečný příběh, čímž se stává nebezpečným pro Altschulova nadřízeného, profesora Jacobiho, a ohrozí život svůj i všech lidí okolo sebe. S tím do hry vstupují KGB, Stasi, StB, úklady (a láska, samozřejmě), falešné úmrtí, vraždy, věznění, útěky; děj se uzluje, rozbíhá a paralelně větví, Moše pátrá po svých předcích, kteří byli zapleteni do krádeže mystického poháru patřícího původně Koptům (a který je spjat dokonce i s plukovníkem Kaddáfím), rozpomíná se na své předchozí životy, nachází vnitřní cestu ke svému paralelnímu dvojníkovi, má sehrát ústřední roli v předání moci připravovaném StB. Moše i Ruben se proti své vůli stávají jakýmisi ahasverovskými vyhnanci, zažívajícími svůj individuální exodus, v němž se pomyslnou zemí zaslíbenou stávají události 17. listopadu 1989, jimiž kniha končí.

Všechny žánry sem 


Je velmi nesnadné definovat, kam Altschulova metoda patří z hlediska žánrového, neboť je postmoderní koláží ecovského typu, v níž Sidon neokázale využívá hloubku svého vzdělání a vědomostí z nejrůznějších oblastí lidského poznání. Anotaci na záložce pracující s rámcem politického a psychologického thrilleru lze brát stejně vážně jako „Několik slov o autorovi“, představujících Chaima Cigana — tedy jako součást hry, součást fiktivního světa, v němž Muammar Kaddáfí ovlivňuje zásadním způsobem českou politiku a 17. listopadu 1989 je neděle. Ano, přítomnost prvků příznačných pro oba typy thrilleru nelze zpochybnit, ale to z celku ještě nedělá představitele jednoho z nich (případně obou). Text je navíc prosycen specificky židovským humorem a ironií, které spolehlivě otupí ostří gradující zápletky, tolik nezbytné pro thrillery, přesto o napětí a zvraty typické pro dobrodružnou literaturu není v knize nouze. Objevují se ovšem i postupy kriminální, vědeckofantastické a odborné literatury. Mozaikovitost či kolážovitost je nosným principem výstavby celé knihy. Sidon opulentně mísí a propojuje historické epochy v rozpětí několika tisíců let, skutečnou historii s historií, jež se nestala, dějiny osobní s dějinami velkými, vážná témata s humornými a anekdotickými, reálné postavy s postavami smyšlenými či s halucinačními výtvory narušené psychiky, exkurzy etymologické s filozofickými, genealogickými, psychologickými a teologickými. Pohrává si též s teorií paralelních vesmírů, v jejímž důsledku nachází základní příběh svou variantu ve světě „za zrcadlem“, kde se objevují tytéž postavy, ale v jiném postavení a často i s jinou variantou jména (například Ruben Altschul se v paralelním světě objevuje jako Reuven, tedy v hebrejské podobě; Gustáv Husák se pro změnu stává nikoli komunistou, ale fašistou, jehož působení je však stále stejně destruktivní). Autor si pohrává s vírou v minulé životy a reinkarnací, děj skáče z NSR do ČSSR, USA, Maďarska, Rakouska, Libye. Čtenář se zkrátka ocitá na vypravěčské hostině ve světě, kde je možné servírovat vše, záleží jen na autorovi — demiurgovi.   

Prazáklad vší totality 

Silnou stránkou textu je zobrazení těch postavy, které jsou nositeli židovství (a které si nelze neoblíbit) — Sidon otevírá četné průhledy do jejich psychiky, bohaté kultury a náboženských tradic. Zobrazuje je s porozuměním a soucítěním, komplexně, v jejich rozporuplnosti — v momentech naplnění, štěstí, ale i plné pochyb o sobě, své komunitě, světě i Bohu. Zde se nachází i dle samotného Sidonova vyjádření jádro toho, proč knihu psal pod pseudonymem, neboť „nelze přejít mlčením, že pro rabína se psaní takovéhle beletrie skutečně nehodí. Být rabín je určitá škatulka, která má svoje pravidla, podle kterých je střižena“. A opravdu si lze jen těžko představit, že rabín ve své (byť beletristické) knize přinese tezi o tom, že všechny totalitní ideologie (včetně nacistické) mají prapůvod v Mojžíšových idejích, jakkoli právě židovská kultura a myšlení si v paradoxech a zpochybňování libují a dokážou do svého „masa“ řezat velmi hluboko. Nutno podotknout, že v těchto momentech Altschulova metoda navazuje na to nejlepší, co světová židovská literatura přinesla (nejen pražskými motivy aluduje Meyrinka, lze však vycítit i blízkost prózám Potokovým či Bellowovým). Stejně tak brilantně ovšem Sidon dokáže charakterizovat i postavy ostatní, nežidovské, potažmo národní celky. Hned ve druhé kapitole knihy deskribuje postoje Němců k vlastní odpovědnosti za události druhé světové války — ve svém vyznění až brutálně přesně odpovídají postojům Čechů k jednačtyřiceti letům komunismu: „Dostává-li svůj plat a má zajištěnou kariéru a penzi, bude věrně sloužit vlasti, byť by nahoře rozkazoval sám Lucifer.“ (Je zkrátka vidět, že sdílíme jeden společný kulturní prostor.) Ani při zobrazování odpudivých typů (estébáci Wagner, Auředník, Ludmila) však nezazní odsudek, je cítit spíš snaha porozumět, pochopit. V rámci mystifikační hry navíc autor do textu umisťuje indicie umožňující rozpoznat reálné předobrazy některých postav, například Moše má sehrát tu roli, která v reálném 17. listopadu 1989 připadla agentu StB Ludvíku Zifčákovi, v Monice s kulatým obličejem a knírkem pod nosem, distribuující prohlášení VONS, zase nelze nerozpoznat Petrušku Šustrovou. Sidon v již citovaném rozhovoru podotýká, že také genealogické pasáže v knize přítomné nesou stopy jeho rodinných kořenů.   

Babylonský apetit 

Je nutno pochválit i jazykovou stránku knihy, jejíž čeština je košatá, blyštící se mnoha fazetami (včetně historické — veleslavínské češtiny), přičemž se nevyhýbá ani slovům profánním a vulgarismům: „Jsem hodně liberální, ale nevidím rád, když židovské holky šukají gojové.“ Text je však bohatý i na četné germanismy, rusismy, hungarismy a také jidiš a hebrejštinu. Ta se pochopitelně z cizojazyčných prvků vyskytuje nejčastěji — pohodlnější čtenář by zřejmě přivítal slovníček, nicméně naprostá většina výrazů je dostatečně objasněna. K tomu napomáhají i již zmíněné etymologické a onomastické exkurzy, které se spolupodílejí na budování oné pověstné „dvojí úrovně estetického vnímání“, tolik příznačné pro postmoderní literaturu. Na základě výše napsaného by se tedy mohlo zdát, že Altschulova metoda je po všech stránkách povedenou knihou. To se však bohužel nedá jednoznačně prohlásit. Ač složená namnoze z pečlivě vycizelovaných částí, jako celek příliš nefunguje, postrádá totiž soudržnost. Větvení dějů působí místy trochu chaoticky a svévolně, je řízeno jen vypravěčovým nezřízeným apetitem. Některé dějové linie zůstávají nedořešeny, příběh v závěru ztrácí gradaci a tah — jako by si Sidon, unesen silou vlastní fabulace, příliš nelámal hlavu s celkovým tvarem a vyzněním textu. Čtenář tak sice může neustále nad něčím žasnout, ale jen těžko se dobere odpovědi na to, kam kniha směřuje. Možná je to dáno i tím, že jde o první díl chystané tetralogie, který udává budovanému celku jakýsi základní akord, a teprve další části dotáhnou vše do kýženého tvaru (a stavu). Pokud ano, lze tři chystané díly očekávat s netrpělivou radostí, pokud ne, tak spíš s obavami z nenaplněné příležitosti.


Zdroj: H7O.cz (Host)
http://www.h7o.cz/kdyz-rabi-ciganil/#sthash.Gz9fXsgi.dpuf

Literární večer v Café Jedna proběhl 17.9.2014. Večerem doprovázela Eva Lorencová, redaktorka tetralogie Kde lišky davají dobrou noc, a profesor Lubor Dohnal, který pronesl svou recenzi. 

K Altschulově metodě Chaima Cigana - poznámka na okraj
M. L. Dohnal 
17. 7. 2014

Pavel Janoušek ve své stati v předminulém Respektu klade řečnickou otázku, zda byste v současné české próze poznali dva nebo tři autory po přečtení tří stránek. Nepokládám se za člověka  bůhvíjak sečtělého, přesto si troufám Sidona po pár stránkách identifikovat.
Proto nebylo reálné domnívat se, že identita Chajima Cigana zůstane utajena. Podobnost dosavadních Sidonových prací a Altschulovy metody Chajima Cigana se čtenáři dříve nebo později vyjeví.
Podobnost ano, ale přesto jde o literaturu jiného typu. Tématem, řekněme zadáním Karola Sidona je jeho osobní zkušenost, doložená zažitými detaily, zalidněná postavami, ke kterým má autor blízký vztah. Proud vyprávění je sveden do přísně střeženého koryta, vázán a dokládán mantinely prožité reality, jakkoli je barvitý a jakkoliv Sidonův styl je svobodný, určený nekonvenčními pravidly autorova já.
Chajim Cigan se z této nutkavé kázně vymanil. Proud vyprávění už neplyne střeženým korytem, ale rozlévá se vcelku zábavným způsobem v meandrech a zátočinách. Je to veselé i tajemné, pravidla Ciganovy prózy jsou pravidly hry a autor je hráčem, tahajícím za mnoho nitek. Na druhé straně - nejsou to pravidla náhodná. Sidon jakoby držel své dvojče Cigana za paty a nakonec i této hravé a bezbřehé próze vnutil svůj smysl pro řád a skrytou myšlenkovou přísnost.

Pravda je kategorií neúprosně vymezenou. Postavy jako produkt fantazie, které přesto evokují zcela konkrétní čtenářovy vzpomínky, zábavné boření navyklých hranic času a prostoru, dvojspřeží ironie a utopie, věcná přímost i zapeklité mudrování, tyto zmíněné meandry přesto obkrouží a postupně vymezí jádro sdělení, dané ne-li pravdou, tedy odpovědným kontaktem s pravdou. Ciganova zábavná kniha plná nápadů je v jistém smyslu také kázaním, mezi klauny je neviditelně přítomný chlap s autoritou, který jim nedovolí žádnou bohapustou anarchii. A tak se čtenář sice dobře baví, ale  jak je nesen proudem vyprávění, jakoby mimochodem zjistí, že se mu tu a tam pootvírá hranice obzoru, že spolu s autorem se ocítá v prostoru literatury, náročné na jeho vnímavost.

V tom tkví i spřízněnost  zdánlivě nesourodé dvojice rabína a vypravěče. Rabín je interpretem řádu, strážcem pravidel, která jsou v judaismus sice dána, ale  ve vztahu k realitě jsou natolik otevřená, aby si to vynutilo nikdy nekončící zkoumání. Návod k učení se i k výkladu daných pravidel je úlohou rabína. Jenže život člověka i lidstva, minulost, přítomnost a výhled do budoucna jako jeden jediný proces je zároveň jedním jediným zmatkem, kterým se probírat a s nadhledem a laskavostí se pokoušet ho třídit, nevyhnutelně i zkusmo a bez nároku na autoritu - pro takový účel není tradiční rabínská metoda vždycky vhodná. To je situace, kdy za jistých okolností, daných dovedností a talentem, ale i schopností správně rozumět prostředkům, které má člověk k dospozici, opravňuje rabína, aby byl také vypravěčem a nutí zároveň vypravěče, aby nepřestával být rabínem.

A ještě něco: Ciganova kniha je současným českým židovským románem. Máme knihy židovských autorů, máme knihy o Židech, ale čtivý židovský román si musíme překládat, hlavně z americké angličtiny nebo z americké jidiš. Už nemusíme. Altschulova metoda nám dává šanci ponořit se, oddaně nebo polemicky, nejen do proudu nápaditého vyprávění, ale i do proudu osobitě židovských spekulací o životě a o světě.

Tradice českožidovské literatury a Altschulova metoda, 
Autor: Lukáš Malý
17.6.2014


V roce 1846 vychází první českožidovská básnická kniha České listy, ve které její autor Siegfried Kapper prohlašuje české země za svou vlast.V roce 1846 vychází první českožidovská básnická kniha České listy, ve které její autor Siegfried Kapper prohlašuje české země za svou vlast.Takto exaltovaně ji oslovuje: „Sione mých přání, / Kanaán mých myšlenek, / země zaslíbená, / nadějí mých. Symbolicky vydání této sbírky reprezentuje skutečnost, že od poloviny 19. století se českožidovská literatura, jakkoli nejednolitá a proměnlivá v čase, postupně stává významnou součástí české kultury.
S tímto vývojem souvisela řada kulturně-politicko-společenských okolností, jako například vznik českožidovského hnutí v roce 1844, uzákonění úplné rovnoprávnosti židů v roce 1867 nebo následné založení Spolku českých akademiků-židů (1876; po 1. sv. válce přejmenovaný na Akademický spolek Kapper) a vydávání periodik majících za cíl česko-židovské sbližování. Nejvýznamnější a nejtrvanlivější byl Kalendář českožidovský. Během let 1881 až 1938 do nich přispívali autoři bez ohledu na etnickou nebo náboženskou příslušnost – vedle Vojtěcha Rakouse, Edvarda Lederera, Richarda Weinera zde publikoval třeba Jakub Arbes, Alois Jirásek nebo Karel Čapek. 

Židé asimilovaní a „přeasimilovaní"
Stále více pražských židů také v druhé polovině 19. století volí češtinu namísto němčiny. Jejich počet zvyšovala i imigrace židů z venkova. Jedním z nich byl Vojtěch Rakous, spisovatel tvořící od konce 19. století a názorově navazující na Kappera. Rakous ve svých humorných povídkách o Modchem a Rézi vypráví o soužití submisivního manžela a hašteřivé manželky v kontextu každodenního i svátečního života venkovských židů. Takovýto modus vivendi, ve kterém židé nepřichází o své tradice, ale zároveň jsou integrováni do české společnosti, byl vizí nejenom Kappera a Rakouse, ale mnohých dalších.Pochopitelně, že od počátku existovaly i jiné postoje. Jednak zde byl odpor proti asimilaci židů – kritikou Kapperových Českých listů K. H. Borovským po ideové i estetické stránce počínaje a agresivním antisemitismem konče. Na druhé straně průběžně probíhala germanizace židů a po přelomu století rostl zájem o sionismus. A v nesouladu s výše zmíněnou vizí pak byla i úplná asimilace některých rodin, slovy Vojtěcha Rakouse „přeasimilování". Výraznější asimilace u mnohých autorů však otevřela možnost k jejich různě intenzivnímu obnovení zájmu o židovství (objevuje se například u Jiřího Langera, Egona Hostovského, Jiřího Ortena a později podle svědectví Arnošta Lustiga i u Oty Pavla) Návrat k „víře otců" zůstává u českožidovských spisovatelů jedním z témat životních i literárních dodnes (viz Karola Sidona nebo Davida Jana Novotného). Potkávání kultur v Praze
Nutno říci, že jako součást tehdejšího českého kulturního prostoru je třeba chápat nejen českožidovskou literaturu, ale i slavnou pražskou německou literaturu – z velké části tvořenou německými židy – z přelomu a počátku 20. století, která definitivně zanikla až v Terezíně. Mezi jednotlivými skupinami ostatně existovaly kontakty a obousměrné vlivy. František Langer, Jiří Langer a Franz Kafka budiž příkladem v malém měřítku: Zatímco František Langer byl asimilovaný žid, jeho bratr Jiří Langer opakovaně odjel (poprvé s Egonem Hostovským) do haličského Belzu za tamními chasidy a po návratu „pěstoval" chasidismus i v Praze. Legendy o belzských světcích, které pro české čtenáře sepsal do unikátní knihy Devět bran, dle bratra Františka vyprávěl po večerech Franci Kafkovi, a ten si je pak zapisoval do svého deníku... Zastřešujícím prostorem setkávání různých proudů a jazyků byla ovšem Praha, která desítky autorů a vůbec umělců spojovala přinejmenším implicitně. 

Pojem českožidovská literatura
Českožidovská literatura, jejíž už tak složité souvislosti jsou zde jen velmi částečně nastíněny, samozřejmě neměla díky antisemitismu a všemožnému nacionalismu idylické podmínky po celou dobu své existence od vzniku českožidovského hnutí po nástup nacismu. Pointou je, že ani nacistům, ani komunistickým antisemitům se nakonec nepodařilo tuto literaturu zlikvidovat. Pojem českožidovská literatura se může oprávněně jevit jako vágní a jistě by nebylo snadné podat jednoduchý výčet autorů a děl, která bychom do ní mohli smysluplně zařadit. Altschulova metoda od Karola Sidona alias Chaima Cigana by však splňovala všechna myslitelná kritéria. Je to český román napsaný pražským rabínem (nebo jeho alter egem), jehož hlavní dějová linka se odehrává zčásti na našem území v období krátce před a během sametové revoluce. Časové a prostorové pole příběhu se však rozprostírá mnohem dál a šířeji. Různou formou retrospektiv se vracíme do druhé světové války a dostaneme se až do času Exodu. Jedním z hybatelů příběhu je totiž krádež stříbrného poháru při odchodu židů z Egypta. Toto provinění se pak v průběhu historie opakuje na českém území a hlavní postava Moše Blumendorf, snad potomek proviniliců, se ho snaží napravit. Mimo jiné. 

Altschulova metoda
Pokus převyprávět Altschulovu metodu by skončil zřejmě stejně chaoticky, jako je tomu v knize, byť zde by to bylo nechtěně. Výchozím bodem zápletky je intrika bývalého nacisty, pozdějšího sovětského agenta a ředitele psychiatrické kliniky v Západním Německu. Ten pomocí hypnózy vytvořil v paměti blok svému pacientovi, který zná jeho minulost. Blok se však postupně daří zbořit s pomocí Blumendorfa psychiatrovi Rubenu Altschulovi, díky čemuž se společně ocitají v „hledáčku" tajných služeb. Rozpoutává se nepřehledný rej událostí a zvratů. Tříštěný děj se navíc vrství v dalších časových rovinách, a dokonce v alternativních vesmírech. Jednotlivé roviny propojuje řada podobností, historických zrcadlení, ale třeba i variování jmen, které dává tušit rozostřenost a splývání jednotlivých identit. Vše je zaštítěno kombinací mysticismu, reinkarnace, hypnotických metod a sci-fi fyziky, která postavám umožňuje cestovat v čase, mezi světy i mezi identitami.Mimo tematické a motivické průsečíky je těžké hledat podobnosti s jinými českožidovskými knihami, a to i v rámci díla Karola Sidona. Fantastické motivy najdeme, jako třeba cestování v čase v povídce Maminka zpívá druhý hlas, ale nikdy nejde o žánrovou fantastiku v takovém rozsahu. Altschulova metoda evidentně komunikuje s románem Golem od pražského německého autora z počátku 20. století. Sdílí s ním mysticismus, prolínání identit nebo i motiv paměťového bloku jedné z postav. Jsou to však odlišné typy fikčních světů. Golem je fantastický fundamentálně od A do Z a čtenář záhy jeho světu podléhá a ničemu se nediví. Svět Altschulovy metody si nárokuje být podobný světu aktuálnímu, ale zároveň se neustále projevuje jako vyšinutý. Čtenář se tak diví neustále. 


Postmoderní žánrová hra a hledání českožidovství
Filozofické, náboženské nebo historické otázky jsou v Altschulově metodě obsaženy, ale nejsou jádrem románu. Například holocaust, potažmo 2. sv. válka, nejpříznačnější téma českožidovské literatury 2. poloviny 20. století společné pro autory, jako je F. R. Kraus, Jiří Weil, L. Grosman, A. Lustig, O. Pavel, J. R. Pick a další, je zde v zásadě jednou z mnoha historických nebo kvazihistorických (v románu je tragikomická variace na kauzu Zifčák) skutečností rámujících příběh. Stejně tak poukazy na nejstarší židovskou historii a židovství vůbec tvoří určité intelektuální podhoubí. Je na zájmu čtenáře, do jaké hloubky při čtení půjde. Altschulova metoda je však ze všeho nejvíce bezmeznou fabulací odkazující na brakovou sci-fi literaturu. Množení časoprostorů i „lajdácký", záměrně nekonzistentní způsob vyprávění připomíná především dnes už velmi populárního „gnostického mystika" Philipa K. Dicka. S ním Ciganův román sdílí i osahávání vážnějších témat. Nicméně podstatou Altschulovy metody je právě komplikované vyprávění a fanjnšmekrovská žánrová hra pro fajnšmekry (což někdo jistě může chápat jako negativum). Na závěr je třeba zmínit jeden moment, který nás vrátí k Vojtěchu Rakousovi a jeho povídkám a který zvýznamňuje jednu možnou dimenzi českožidovské literatury. Způsob, jakým jsou u Cigana a Rakouse zobrazovány židovské zvyky a rituály, zjevně počítá s českým čtenářem, který o židovských obyčejích nemá ponětí. Je to spekulativní závěr, ale obě díla každopádně mají osvětový potenciál.
Praktikované židovství je v Altschulově metodě nahlíženo také v souvislosti s leckdy kolísající vůlí některých postav vrátit se k „víře otců". V jiné českožidovské próze poslední doby, v románu Sidra Noach od D. J. Novotného, je toto téma jedním z ústředních. Sidra Noach stvrzuje, že prosté vyprávění příběhů není jen životaschopná umělecká forma, ale také způsob jak neztratit paměť a vědomí kontinuity. A právě se snahou navázat na přerušenou kontinuitu v současné České republice se v Sidra Noach potýká několik mladých asimilantů... I takovéto literárně-historické paralely v soudobé literatuře naznačují, že pojem českožidovská literatura není úplně bezpředmětný. Autor je studentem komparatistiky na FFUK.

Zdroj: literarky.cz
http://literarky.cz/kultura/95-literatura/17747-tradice-eskoidovske-literatury-a-altschulova-metoda

Chaim Cigan svérázně navazuje na tradici židovského mysticismu

Přesně před sto lety bylo v prestižním lipském časopisu Die Weißen Blätter dokončeno časopisecké vydávání románu Golem pražského německého spisovatele Gustava Meyrinka. Román Chaima Cigana Altschulova metoda, nedávno vydaný v nakladatelství Torst, jej může vystřídat v roli kultovního díla testujícího nosnost židovské mystické tradice v soudobém světě.

Orgie grotesknosti

Rozsáhlý a na české poměry také nebývale čtivý román Altschulova metoda byl ohlášen coby první díl tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc. Řemeslná zručnost vyprávění, patrná od první do poslední stránky, ale také rozsáhlé autorské znalosti z  dějin židovských komunit v Česku i na Slovensku či schopnost evokovat rysy života za normalizace nenechaly kulturní investigativce v klidu. Že by toto napsal někdejší úředník ministerstva těžkého průmyslu a pozdější kanadský emigrant, který zemřel v roce 1992, jak uvádí dodatek na konci knihy? Po pár týdnech jméno reálného autora, vrchního zemského a pražského rabína Karola Sidona, uvádí na svém webu už i nakladatel.

Nicméně volba pseudonymu nebyla v tomto případě zjevně míněna jako ozvláštnění, provokace či komerční trik. Autor nás tím prostě žádá, ať toto dílo nepřiřazujeme k jeho literárnímu dílu dosavadnímu a ať si do textu nepromítáme jeho mediální obraz. Čtěme proto tento román jako dílo Chaima Cigana; text je to natolik vydatný, že za jeho hranicemi není třeba se šťourat.

Základní příběhová linie se odehrává v normalizační éře osmdesátých let 20. století, kdy jedna z klíčových postav, restaurátor Moše Blumendorf, emigruje do SRN a poté se zas vrátí, protože jeho manželka v Praze mezitím zemřela a on cítí povinnost postarat se o patřičný židovský obřad. Ukáže se však, že jednak nezemřela a místo ní byla do země na Novém židovském hřbitově pohřbena rakev nacpaná remitendou Rudého práva a jednak nebyla tak úplně oddanou manželkou, ale pracovnicí StB na něho nasazenou.

Podobné dějové peripetie se víceméně drží na ose představitelnosti: něco takového by se mohlo stát. Zároveň jsou ale opakovaně rozostřovány zjevnou nadsázkou, groteskním vyhrocením, z čehož plyne neustálé napětí mezi tragédií a fraškou. Orgiemi grotesknosti jsou především mistrně napsané dialogy, blížící se divadelním či filmovým scénám, v nichž se perfektně odposlouchané promluvy ze sféry každodennosti snoubí s poetikou židovského vtipu.

Cesty duše

Ciganovu Altschulovu metodu spojuje s Meyrinkovým Golemem nejen profese hlavního hrdiny – restaurování obrazů, jež jim pomáhá obnovit si i poničené vlastní „já“. V obou dílech hraje klíčovou roli také asanace. U Meyrinka jde o zbourání někdejšího ghetta Josefov; jeho hrdina v nové luxusní zástavbě nemá šanci vyvolat si zpět vzpomínky svázané se zmizelým prostorem. U Cigana jde o Asanaci, tedy akci StB směřující k vystrnadění disidentů z Československa, i jejím výsledkem je však ztráta prostorové přináležitosti.

Meyrinkův hrdina byl působením hypnózy zbaven minulosti, u Cigana je naopak hypnóza cestou k odhalení pravé podoby ztracených dějů. A u obou autorů hraje klíčovou roli motiv duše. Do názvu Meyrinkovy knihy se dostává Golem, byť je jen dílčí postavou. Na rozdíl od původní legendy není už předmětem z hlíny, ale duší onoho asanovaného prostoru.

Setkání s ním je klíčovým impulzem pro hrdinovo nalézání sebe samého. I u Cigana se do názvu dostává vedlejší postava, psychiatr Ruben Altschul, jehož metoda nechává jiné postavy cestovat v čase. Časová teleportace zde není letem nějakého stroje hyperprostorem, ale čirým pohybem duše. A téma cestování do minulosti pak umožňuje Ciganovi napsat kromě bytostně akčního příběhu zároveň neokázalou encyklopedii židovské kulturní tradice.

Do děje se totiž neustále promítají židovské náboženské svátky, rituály, zvyklosti, ale také události, jež utvářely osud židovských komunit a jedinců ve středoevropském prostoru. Rovněž v tomto ohledu nejde ovšem o plochou didaktickou pomůcku. Postavy i dynamický vypravěč, který diktuje tempo i směr vyprávění, pronášejí teze a kladou otázky nečítankové, nekanonické: třeba zda nebyl Mojžíš, jenž Židy vyvedl z Egypta, vlastně zakladatelem první totalitně fungující společnosti.

A měl vůbec exodus z Egypta smysl? Vždyť kdyby se tam usadili a smísili s místním obyvatelstvem, jen stěží by byli ve 20. století takovým terčem rasové nenávisti. I tyto otázky jsou ovšem součástí velké románové hry; nečteme esej ani religiózní výklad. Přesto právě tento tok židovských kulturních a dějinných reálií povede leckterého čtenáře k paralelnímu čtení románu a klikání na internetový vyhledávač.

Takové čtení bude ovšem produktivnější než hledání předobrazů postav ztvárněných v Altschulově metodě. Asi v ní lze nalézt leckterý autobiografický prvek, stejně jako leccos z obrazů pražské židovské komunity, bohnické psychiatrie či StB může mít zdroje, jež si autorova inspirace vypůjčila z reálného světa. Zastánci tohoto čtenářského přístupu to ovšem nebudou mít jednoduché proto, že klíčovým tématem románu je již zmíněná hranice osobní identity. V Altschulově metodě vystupují dvojčata, dvojníci, postavy se skrytou identitou či s potlačeným vědomím své minulosti, snad i reinkarnované postavy.

A v takové spleti jako by se ztrácel i vypravěč: Do děje mu vstupují postavy, které nám vůbec nepředstavil, což nutí listovat románem zpátky, zda se tam taková postava už nevyskytla. Posouvá znění jmen či uvádí tutéž postavu pod různými jmény. Přestáváme si být jisti, kdo je vlastně kdo či do kterého z paralelních světů ta která postava v tom kterém provedení patří. Román tím problematizuje jak identitu jednotlivých postav, tak i identitu kolektivní, včetně kategorizace typu: kdo je v  dnešním světě vůbec žid či Žid.

Román na pomezí

Altschulova metoda je román z pomezí. Vypůjčuje si a sofistikovaně recykluje prvky triviální či populární literatury, s jejichž pomocí ovšem vytváří celek, který klade naprosto seriózní intelektuální otázky: Kde přesně lze lokalizovat hranici mezi osobní a kolektivní identitou? Nakolik jsme v tom našem středoevropském prostoru aktivními strůjci a nakolik pasivními oběťmi dějin? Kde se při snaze porozumět minulosti nalézá hranice mezi tím, co se opravdu stalo, a obrazem takové události, vygenerovaným mnohem později?

Altschulova metoda je románem z pomezí i tím, že ani v rámci „pokleslé“ žánrové literatury nerespektuje čistou podobu a hranice. Mísí prvky sci-fi a fantasy, do toho vkládá postupy dobrodružné literatury, špionážních příběhů i románů historických. Hypotéza nekonečného vesmíru, kterou románový příběh přijímá, umožňuje vypravěčovi konstruovat paralelní světy, kdy v jednom se děje to, co se dělo i v našem „přirozeném“ světě, v jiném se ale dějiny odehrály jinak.

Třeba rakousko-uherská monarchie se nerozpadne a směřuje do 21. století, až její existenci nahlodá slovenský nacionalista doktor Husák, zakladatel strany Árijské zjednotenie. Na Slovensko se tudíž valí tanky z Čech a místní židovská komunita řeší, zda je vítat barchesem a solí, anebo zda sednout do aut a podniknout po dálnici exodus do Izraele.

Zastáncům „vysoké“ literatury se Altschulova metoda nejspíš líbit nebude. Bude se jim zdát příliš hravá, popkulturní: nemá pevnou esenci skrytou uvnitř, k níž se čtenář musí prokutat a protrpět. Zvláště po odhalení autorské identity se dají čekat povzdechy, jak může rabín takovýmto fantazijním psaním „hřešit“ a jak autor vycizelovaných próz Sen o mém otci (1968)a Sen o mně (1970)mohl klesnout a napsat pastiš poctu brakové literatuře.

Těm, kdo mají žánrovou literaturu rádi, lze však poradit: Odložte upachtěného Dana Browna, Altschulova metoda vám nabízí totéž, ale v provedení brilantnějším. Tam, kde Brown pracně konstruuje konspirace, Cigan se s tím nepárá: nechá tlupu východoněmeckých agentů Stasi vysvléci dederonové košile, navléknout zelené kamizoly a na traktoru projíždět západním Německem i ČSSR v přestrojení za lesní dělníky a pokoušet se odstraňovat jedince, kteří mají – byť ne vlastním přičiněním – možnost odhalit špinavou minulost dobových potentátů.

Golemovská otázka

Funguje-li v tomto světě reinkarnace, je Chaim Cigan reinkarnací Françoise Rabelaise. Ani Cigan se neštítí nízkého a pokleslého. I jeho jazyk nabízí na povrchu snůšky vulgarismů a sprosťáren, pod nimiž se však skrývá hájemství stylu drženého pevně v rukou. Cigan svým hrdinům rozumí, ale zároveň si drží odstup, srší ironií i sarkasmem a dějové zápletky dovádí do hyperbol tak vyhrocených, že by mu je záviděl i H. P. Lovecraft. Jako by říkal: Když už musíte těch pět set stran číst, tak se pojďte aspoň dobře bavit.

Bavičství to ale není samoúčelné. Ciganův román navazuje na tradici židovského mysticismu, jíž se line otázka po tom, kde končí hlas a vůle boží a začíná odpovědnost má, lidská. Již původní golemovská legenda vznáší otázku, nakolik je Golemův stvořitel jen výběžkem letité tradice moudrých knih a nakolik je sám narušitelem řádu, tedy plodem Ega, jež chce předvést svoji výjimečnost podobně jako romantický doktor Frankenstein. A i Ciganův příběh klade opakovaně otázky, nakolik postavy jednají samy za sebe, podle impulzů vlastní duše a mysli, a nakolik jsou jejich skutky výsledkem manipulací a tlaků, jimž jsou vystaveny.

Jen pro lepší čitelnost a možnost vyhrocení se v Altschulově metodě neprezentují tlaky institucí typu stát či škola anebo tlaky masových médií nebo komerce. Místo nich jsou představeny tlaky hypnotizérů, tlumicí léky, zjevení převtělených předků, náhle nalezené staré rukopisy a podobná „veteš“ z hájemství pokleslé literatury.

Skrz ni se téma hranice mezi jednáním podle vlastních dispozic a vůle a jednáním pod vlivem sil mimo své „já“ dá vyjádřit či poodkrýt bez mudrování, suchopárného analyzování a školometského mávání ukazováčkem. Minulost k nám totiž mluví i ve vetešnictvích, a obvykle zřetelněji a lidštěji než v interaktivních expozicích muzeí.