K Altschulově metodě Chaima Cigana - poznámka na okraj
M. L. Dohnal
17. 7. 2014
Pavel Janoušek ve své stati v předminulém Respektu klade řečnickou otázku, zda byste v současné české próze poznali dva nebo tři autory po přečtení tří stránek. Nepokládám se za člověka bůhvíjak sečtělého, přesto si troufám Sidona po pár stránkách identifikovat.
Proto nebylo reálné domnívat se, že identita Chajima Cigana zůstane utajena. Podobnost dosavadních Sidonových prací a Altschulovy metody Chajima Cigana se čtenáři dříve nebo později vyjeví.
Podobnost ano, ale přesto jde o literaturu jiného typu. Tématem, řekněme zadáním Karola Sidona je jeho osobní zkušenost, doložená zažitými detaily, zalidněná postavami, ke kterým má autor blízký vztah. Proud vyprávění je sveden do přísně střeženého koryta, vázán a dokládán mantinely prožité reality, jakkoli je barvitý a jakkoliv Sidonův styl je svobodný, určený nekonvenčními pravidly autorova já.
Chajim Cigan se z této nutkavé kázně vymanil. Proud vyprávění už neplyne střeženým korytem, ale rozlévá se vcelku zábavným způsobem v meandrech a zátočinách. Je to veselé i tajemné, pravidla Ciganovy prózy jsou pravidly hry a autor je hráčem, tahajícím za mnoho nitek. Na druhé straně - nejsou to pravidla náhodná. Sidon jakoby držel své dvojče Cigana za paty a nakonec i této hravé a bezbřehé próze vnutil svůj smysl pro řád a skrytou myšlenkovou přísnost.
Pravda je kategorií neúprosně vymezenou. Postavy jako produkt fantazie, které přesto evokují zcela konkrétní čtenářovy vzpomínky, zábavné boření navyklých hranic času a prostoru, dvojspřeží ironie a utopie, věcná přímost i zapeklité mudrování, tyto zmíněné meandry přesto obkrouží a postupně vymezí jádro sdělení, dané ne-li pravdou, tedy odpovědným kontaktem s pravdou. Ciganova zábavná kniha plná nápadů je v jistém smyslu také kázaním, mezi klauny je neviditelně přítomný chlap s autoritou, který jim nedovolí žádnou bohapustou anarchii. A tak se čtenář sice dobře baví, ale jak je nesen proudem vyprávění, jakoby mimochodem zjistí, že se mu tu a tam pootvírá hranice obzoru, že spolu s autorem se ocítá v prostoru literatury, náročné na jeho vnímavost.
V tom tkví i spřízněnost zdánlivě nesourodé dvojice rabína a vypravěče. Rabín je interpretem řádu, strážcem pravidel, která jsou v judaismus sice dána, ale ve vztahu k realitě jsou natolik otevřená, aby si to vynutilo nikdy nekončící zkoumání. Návod k učení se i k výkladu daných pravidel je úlohou rabína. Jenže život člověka i lidstva, minulost, přítomnost a výhled do budoucna jako jeden jediný proces je zároveň jedním jediným zmatkem, kterým se probírat a s nadhledem a laskavostí se pokoušet ho třídit, nevyhnutelně i zkusmo a bez nároku na autoritu - pro takový účel není tradiční rabínská metoda vždycky vhodná. To je situace, kdy za jistých okolností, daných dovedností a talentem, ale i schopností správně rozumět prostředkům, které má člověk k dospozici, opravňuje rabína, aby byl také vypravěčem a nutí zároveň vypravěče, aby nepřestával být rabínem.
A ještě něco: Ciganova kniha je současným českým židovským románem. Máme knihy židovských autorů, máme knihy o Židech, ale čtivý židovský román si musíme překládat, hlavně z americké angličtiny nebo z americké jidiš. Už nemusíme. Altschulova metoda nám dává šanci ponořit se, oddaně nebo polemicky, nejen do proudu nápaditého vyprávění, ale i do proudu osobitě židovských spekulací o životě a o světě.